Let me help you - 1. díl

17. března 2017 v 23:24 | Stravaganza |  Let me help you

NEMOŽNÉ!

Ale je to tak - přicházím s prvním dílem, tak snad se bude líbit!!! (a nezapomeňte nechat komentář)

Název: Let me help you
Plánovaný počet dílů: 20 a více
Typ: Hetero
Pár: SasuSaku <3
Upozornění: 18+
Díl:1.
Slov: 2773



Přetáhla jsem si přes hlavu peřinu, abych ještě na chvíli unikla tomu otravnému zvuku budíku, který ohlašoval začátek mého vysokoškolského života. Zrovna dnes byl totiž naplánovaný odjezd na adaptační kurz pro studenty prvních ročníků medicíny a já, jakožto nově nastupující student, jsem se iniciativně přihlásila. Nyní pod peřinou za zvuku stále více hlasitějšího alarmu jsem si už nebyla jistá, jestli to byl úplně dobrý nápad.
Není divu, že jsem byla po bouřlivém víkendu absolutně otrávená. Abych to upřesnila - V sobotu večer jsem se se svou nejlepší kamarádkou Ino vydala na průzkum barů, což v našem podání znamenalo vyzývavě se obléct, výrazně se namalovat a nerušeně si užívat pozornosti mužů v našem okolí marně se snažících vydobýt od nás telefonní čísla. Užívaly jsme si také těch pozornostních panáků od obdivovatelů a z vděčnosti s nimi prohodili i nějaké to slovo. Teda pouze v případě, že byli hodni naší pozornosti. A že jsme byly pekelně vybíravé. Zkrátka a dobře - uměly jsme v tom chodit. Stačilo hrát si na nedostupné a chlapi se mohli přetrhnout. Často jsem přemýšlela nad tím, jak je možné, že tohle chováním mužům imponuje a nedávno jsem na to přišla - potřebují mít ten pocit, že jste trofej. Muži jsou hráči a chtějí o vás bojovat. My s Ino jsme to moc dobře věděly. Dávno jsme vyrostly z ufňukaných malých holčiček, které doufají v lásku na první pohled. Přesněji v našich šestnácti letech, kdy si s námi oběma pěkně pohrál jeden školní fešák. Vlastně jsme se díky tomu seznámily.
Podváděl mě s ní…
Nebo ji se mnou?
Těžko říct, sám v tom totiž neměl jasno. Každopádně mi tvrdil, jak mě hrozně miluje a že jsem ta nejlepší přítelkyně, kterou si mohl přát a kterou si také jednou vezme. Ano, "romantická duše".
Kretén.
Ino tvrdil úplně to stejné. Kolikrát se tomu s Ino ještě teď zasmějeme, jak moc jsme byly naivní a naletěly mu. Na jeho nevěru jsem přišla náhodou, když jsem mu chtěla uspořádat oslavu narozenin a tak se domluvila s jeho rodiči, kteří mě pustili do svého bytu, a já tam vše připravila. Všichni se poschovávali za gauče i s takovými těmi transparenty s nápisy "Happy Birthday" a podobnými klišé. No a tak se objevil. Ale ne sám. S jazykem v Inině krku vrazil do pokoje a to už jaksi neměl šanci zakecat.
Daly jsme mu to s Ino pěkně sežrat přímo na místě mezi všemi těmi lidmi, takže měl trapas, o kterém druhý den věděla celá škola. Samozřejmě jsme probrečely spoustu nocí a na toho hajzla nadávaly, ale dny plynuly a rány se pomalu hojily. A my s Ino jsme si k sobě našly cestu. Slíbily jsme si vzájemně, že si s námi takhle už nikdo nikdy hrát nebude a zakázaly si cokoliv cítit. Abychom ochránily své srdce. Vyhovovalo nám to tak. Užívaly jsme si - ne, že bychom se přímo nabízely a kurvily na každém rohu, to v žádném případě, ale každá si jednou za čas nějakého toho chlapa na sex našla.
Od osudného oslaveneckého dne uplynuly už dva roky a nám teď táhlo na 19. Staly se z nás nerozlučné kamarádky spojené poutem nezvykle vzniklého přátelství. Společně jsme po maturitě úspěšně vykonaly zkoušky na vysokou a přijali nás tam, kam jsme si přáli nastoupit ze všeho nejvíc - na medicínu. Pro nás obě to byl vysněný cíl a přesto, že cesta k titulu byla ještě hodně dlouhá, první nepatrný krůček jsme zvládly.
Ale dost o minulosti. Vraťme se k dnešnímu dni.
Po asi deseti minutách, co jsem strávila s hlavou pod peřinou, jsem se konečně odhodlala a vstala berouc do ruky mobil a vypínaje otravné zvonění.
V bytě zavládlo ono úlevné ticho, po němž jsem tolik toužila a já si spokojeně oddechla.
Obula jsem si plyšové papuče ve tvaru pand a vydala se do koupelny, kde jsem si opláchla svůj unavený obličej, vyčistila si zuby a vykartáčovala své růžové na ramena spadající vlasy. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla a lehce se pousmála. Nebylo to až tak špatné, jak bych po propitém víkendu očekávala, ale přesto má tvář potřebovala trochu poupravit. Nanesla jsem si lehoučkou vrstvičku světlého make-upu na tváře, čelo, bradu a nos a vše rozetřela. Poté jsem si obličej poprášila pudrem stejného odstínu, černou řasenkou obtáhla své dlouhé řasy lemující oči barvy smaragdu a rty potřela třešňovým leskem. Tím jsem byla se svým ranním zkrášlováním hotová a vydala se do kuchyně.
Kuchyň byla mým oblíbeným místem, neboť jsem si ji nechala zařídit přesně tak, jak jsem chtěla dle svého vlastního návrhu. Z bílé kožené sedačky seskočil Brad - můj roční britský kocourek šedé barvy, kterého jsem dostala na své osmnácté narozeniny - a pomalým šouravým krokem se blížil ke mně. Sklonila jsem se k němu a podrbala ho mezi ušima a na krku, kde to měl nejradši. Začal se mi spokojeně otírat kolem nohou a vydávat ono příjemné vrnění, jež jsem měla na kočkách nejradši.
Jeho náklonnost ovšem nebyla zadarmo - očekával krmení, tak jako každé ráno. A tak jsem z ledničky vytáhla kočičí konzervu s tuňákem a půlku vyklopila na talířek, který jsem odnesla vedle misky s vodou. Brad se mi proplétal skrze nohy, ale jakmile jsem misku položila na zem, okamžitě se k ní vrhnul a já mu byla rázem ukradená. Pousmála jsem se a nechala kocoura, ať si užije svou snídani.
Když už mluvíme o snídani, taky bych si měla nějakou udělat, ovšem nebyla jsem schopná na jídlo ani pomyslet, měla jsem žaludek sevřený obavami z nadcházejícího týdne. 7 dní. Nevěděla jsem, co očekávat. Vždyť už jenom představa, že existuje něco jako adaptační kurz pro první ročníky vysokých škol, mě trochu děsila. Byla jsem zvyklá hrát různé hry a musím se přiznat, že mě to i bavilo vzhledem k tomu, že jsem již od sedmi let jezdila na tábory (nejdřív jako dítě a postupně jsem se dopracovala přes instruktorku až k pozici vedoucí), tudíž jsem měla bohaté zkušenosti. Problém byl v tom, že adaptační kurz, jak jsem si představovala, měl být zaměřen hlavně na seznamování, což znamenalo hrát takové ty klasické seznamovací hry, které nikoho nebaví, mě nevyjímaje.
Snídani jsem tedy nakonec vynechala, jenom jsem si zabalila banán do tašky na cestu. Údajně jsme neměli jet moc dlouho, odhadem prý hodinu a půl, takže jsem si s sebou sbalila jenom pití a již zmiňovaný banán.
Mrkla jsem na černé nástěnné hodiny umístěné nad sedačkou a zamyslela se. 7:30, sraz je naplánován na 9 hodin. Fajn, zatím mi to vychází podle plánu. Byla jsem domluvená s rodiči, že si Brada k sobě na ten týden vezmou a postarají se mi o něj. Musela jsem ho k nim tedy zavést. Od rodičů jsem se odstěhovala teprve před rokem a půl a měla jsem za to, že to bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat. Od té doby se mé vztahy s rodinou zlepšily o sto procent, znáte to - dělala jsem si vše po svém a nikdo nestřežil každý můj krok, což mi naprosto vyhovovalo.
Ze zamyšlení mě vytrhl zvuk vibrací jdoucích z mého mobilu. Popadla jsem ho a zběžně mrkla na jméno volajícího. Jak jsem si myslela - mamka. Stiskla jsem tlačítko pro přijetí hovoru.
"Ahoj, mami,"
"Ahoj, zlatíčko, prosím tě, nezapomeň mi vzít tu modrou bundu, co jsem ti půjčovala!" ozvalo se v mobilu.
"Jasně, už je sbalená v Bradově tašce, neboj," pousmála jsem se.
"A v kolik vlastně dorazíte? Ať dám taťkovi vědět, na kolik se má chystat," zeptala se mamka.
Vysvětlení: Poprosila jsem rodiče, aby mě na místo srazu odvezli, abych nemusela jezdit s taškami autobusem. Měla jsem tedy dojet spolu s Bradem za nimi, nechat tam svou starší modrou milovanou Toyotu Yaris (jo a taky Brada) a taťka mě pak hodí před fakultu, odkud už nám pojede autobus na onen obávaný adapťák.
"Za 15 minut budu vyjíždět, tak ať taťka počítá s tím, že vyjedeme cca v půl deváté," oznámila jsem
"Dobře, tak ať už jsi tady, těšíme se na tebe," zaznamenala jsem kapku natěšení v jejím hlase. Ona byla z toho zájezdu víc nadšená než já, není divu, když mě tam v podstatě donutila jet - respektive mi to s tátou zaplatili, aniž bych o tom věděla nebo o to stála.
Povzdechla jsem si, rozloučila se a zavěsila.
Zaplula jsem do pokoje následována Bradem, abych se převlékla. Ze skříně jsem vytáhla černé upnuté džíny a červené tílko s docela hlubokým výstřihem. No co, chtěla jsem zaujmout na první pohled. Do batohu jsem si ještě přibalila černou mikinu, protože počasí bylo v těchto dnech nevyzpytatelné a já tak neměla jistotu, jestli se ještě neochladí přesto, že venku právě krásně hřálo slunce.
Ještě jsem naposledy zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle, Brada po chvilkovém boji zavřela do přepravky, popadla svá zavazadla a vyrazila.
Cesta k rodičům netrvala dlouho, bydleli ode mě asi dvacet minut cesty, takže jsem 8:16 (ani nevím proč, ale všimla jsem si hodin pod tachometrem) vystupovala z auta, jež jsem před chvílí zaparkovala před domem.
Vždycky, když jsem se sem vracela, jsem vzpomínala na dětství, které jsem tu prožila. Byly to šťastné chvilky a já byla ráda, že na to můžu vzpomínat s tak dobrým pocitem. Ne každý mohl tvrdit to stejné. Například Ino si v dětství prošla svým - její otec mámu začal bít, když jí bylo 7 let a netrvalo dlouho než zkusil vztáhnout ruku i na Ino. To už ale bylo i pro její mámu dost. Odešla od něj a spolu s Ino začaly nový život tady v Konoze. Na obou se to samozřejmě podepsalo, Ino měla občas své stavy, o kterých jsem věděla jen a jen já. Styděla se za to a odmítala o tom říct i své matce, protože měla pocit, že by si to její máma mohla začít vyčítat. Což by pravděpodobně udělala. A Ino nechtěla přidělávat další starosti už tak utrápené a zničené duši, jakou byla její máma.
Popadla jsem přepravku s Bradem, batoh a svoji tašku a vydala se nahoru po schodech do třetího patra.
Lapala jsem po dechu a pomalu umírala žízní, když jsem s těžkým nákladem konečně vylezla těch šedesát schodů (já vím, není to mnoho, ale moje fyzička není zrovna dobrá). Hned, co jsem se ocitla před dveřmi číslo 6 označujícími byt mých rodičů, okamžitě jsem položila zavazadla i Brada na zem a vytáhla klíče.
Ještě jsem je ani nestačila vložit do zámku, když se dveře otevřely a máma mě stiskla do přehnaného opičího objetí. "No konečně. Nemáme už moc času, tak honem dovnitř, ať si ještě stihneme dát kafe!" prohlásila, zatímco mě mačkala.
"Jasně, mami, prosím tě, pusť mě, nemůžu dýchat," zasmála jsem se.
Máma uvolnila sevření a sklonila se k Bradovi: "Ahoj, chlupáčku, tak ty teď budeš týden u nás? To jsem zvědavá, jak to spolu zvládneme," Vzala do ruky jeho přepravku a zašla do kuchyně.
Jen, co zašla, ve dveřích se objevil táta: "Ahoj, holčičko," usmál se na mě.
"Ahoj, tati," oplatila jsem mu úsměv, přešla k němu a vlípla mu rychlou pusu na tvář. "budeš tak hodný a pomůžeš mi s věcmi?"
"Samozřejmě," Táta popadl mou sportovní tašku a plátěnku s věcmi pro Brada a následoval mámu. Já s batohem na zádech zase následovala jeho.
V kuchyni už mamka zapnula rychlovarnou konvici a zalila nám kávu. Měli jsme asi 10 minut, během kterých jsme klábosili a probírali klasická témata jako "Jak se těšíš na adapťák? Co kluci? Co Ino?" atd.
Vypustila jsem mezitím Brada z přepravky a ten se hned uvelebil mamce na klíně. Zbožňoval ji a já věděla, že o něj bude dobře postaráno.
Pak už jsme se s tátou a máminým srdceryvným loučením (vážně nechápu, co to s ní je) vydali na místo srazu.
Cesta nám zabrala asi patnáct minut, takže když jsme zaparkovali na parkovišti hned vedle autobusu, u kterého se shromažďovalo čím dál tím víc lidí, hodinky ukazovaly 8:50. Během následujících deseti minut jsem stihla naložit svoji tašku do zavazadlového prostoru a rozloučit se s tátou. Když odjížděl, ještě jsem mu zamávala a sebevědomě vyrazila ke shluku lidí před autobusem. Ino se mnou bohužel jet nemohla, její mamka si to nemohla dovolit a tak jsem tady na to zůstala sama.
Došla jsem až k bandě před autobusem a zběžně si prohlédla tváře přítomných. Především mě zaujalo, že tu stálo víc kluků než holek. Hm, možná se nebudu nudit. Hlavy všech se otočily ke mně, jakožto k nově příchozí a já spatřila pár docela pěkných tvářiček.
"Ale, ahoj, moc mě těší!" napřáhl ke mně ruku vysoký modrooký blonďák a vyzývavě se usmál.
"Ahoj," přijala jsem ruku a úsměv mu oplatila.
"Jsem rád, že tu nebudou jenom samí chlapi, už jsem se začínal bát," úsměv na tváři se mu rozšířil, "Naruto, jméno mé. Jak se jmenuješ ty, smím-li se ptát?"
"Sakura," odvětila jsem jednoslovně a vyprostila svou ruku z jeho silného sevření.
Jeho pohled mi směřoval do výstřihu tak okatě, že jsem si toho ani nemohla nevšimnout. Ani se to nesnažil zakrýt. Moc mě to nerozhodilo, byla jsem na to zvyklá a tak jsem jenom zakroutila očima a otočila se vpravo, abych uhnula jeho zvídavým pohledům. Ovšem ne na dlouho, protože blonďák si odmítal dát pokoj a postavil se vedle mě: "Jak…" chtěl začít, ale nepovedlo se mu to, jelikož ho přerušil ženský hlas napravo od nás.
Všichni jsme se tam otočili a spatřili dobře vyvinutou postarší blondýnu držící v ruce papíry: "Milí budoucí studenti a studentky, mé jméno je Tsunade a budu hlavní vedoucí tohoto zájezdu. Nyní přečtu seznam všech, kteří jsou na kurzu zapsáni. Jakmile přečtu vaše jméno, přistoupíte ke mně a vyřídíme otravné papírování, jakmile bude toto za námi, odeberte se, prosím, na své místo v autobusu,"
Porozhlédla jsem se kolem a uvědomila si, že jsem si v autobuse ještě nezabrala žádné místo. Sakra. Určitě tam už nebude volno. Budu muset sedět někde vepředu za personálem a s mým štěstím ještě vedle nějakého totálního paka. Výborný výlet, opravdu.
Tsunade začala nahlas číst: "Aburame Shino!"
Z davu vystoupil kluk v černé mikině vytažené až k puse a se slunečními brýlemi na očích. Působil trochu paradoxně, vzhledem k tomu, že jeho mikina vypadala tak teple, že by se hodila spíše na zimu než do tohohle nádherného počasí. Naopak jeho brýle dávaly najevo, že slunce zaregistroval. Zajímavé.
Shino přešel až k blondýně, podepsal jí pár papírů a zamířil k autobusu.
Takhle Tsunade pokračovala skrze seznam, zatímco Naruto se ode mě ani nehnul a celou dobu se ke mně nakláněl s nepatřičnými poznámkami, až Tsunade konečně zavolala mé jméno. S úlevou jsem podepsala potřebné papíry a utíkala s batohem na zádech do autobusu.
Moc míst opravdu nezbývalo, ale k mé neskonalé únavě jsem objevila jedno místo v předposlední řadě autobusu. Sice na jednom ze dvou sousedících sedadel byly věci, ale druhé vypadalo neobsazeně, a tak jsem se uvelebila na ono prázdné místo blíže k uličce a modlila se, aby mě nikdo nevyhodil s tím, že tady čeká kamaráda nebo něco podobného.
Venku stále ještě probíhalo papírování a tak jsem se rozhodla odreagovat se nějakou tou fajn hudbou. Nasadila jsem si sluchátka zapojená do iPodu a pouštěla si své oblíbené songy, hlavně od Three Days Grace a Hollywood Undead. Spokojeně jsem se zasnila a oknem sledovala pomalu ubývající dav studentů. Přemýšlela jsem, jak to přežiju. Přesto, že jsem se již stihla seznámit alespoň s Narutem, což - přiznejme si - nebylo až tak těžké vzhledem k jeho přirozené komunikativnosti, díky níž si dokázal podmanit snad kohokoliv. Byl mi docela sympatický, přesto, že některé jeho narážky už začínaly být otravné a nepatřičné. Ovšem jak to bude s ostatními, nevím… Jsem taky zvědavá na svoje spolubydlící. Údajně jsme měli bydlet na pokojích po čtyřech, což znamenalo, že ke mně přidělí ještě tři holky. Ach jo. Nikdy jsem s dívkami příliš dobře nevycházela (vyjímaje Ino, samozřejmě), raději jsem se vždy bavila s kluky.
Ze zamyšlení mě vytrhlo poklepání na rameno, po kterém jsem úlekem div nenadskočila. Otočila jsem hlavu doprava tak rychle, až mi sluchátka vypadla z uší a téměř neslyšitelně vyjekla.
"Nerad tě ruším, ale potřeboval bych se přes tebe dostat na své sedadlo," usmál se vysoký černovlasý kluk s podmanivým pohledem ve tváři. Jeho tmavé oči na mě působily až hypnoticky, byly téměř černé, takové jsem ještě neviděla.
Vyjukaně jsem na něj hleděla neschopna slova - byl tak krásný, až se mi zatajoval dech. Mé zaváhání ovšem trvalo jen chvilku, sama sebe jsem rychle probrala a nasadila co nejsvůdnější úsměv: "Jasně, promiň," a odsunula nohy směrem do uličky, aby mohl projít na svoje místo.
Hned, co usedl, obrátil se ke mně stále se stejným úsměv a napřáhl ruku: "Těší mě, že mám tak krásnou spolusedící,"
Povytáhla jsem obočí a ruku přijala: "A mě těší, že mám vedle sebe někoho tak vtipného," podotkla jsem.

Úsměv se mu na tváři ještě rozšířil. Zkoumavě mě sjel pohledem, který se na okamžik zastavil na mém výstřihu (a mám ho). "Jmenuju se Itachi,"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Moana Moana | 19. března 2017 v 12:02 | Reagovat

Super!!! :) zatím se mi to moc líbí. Těším se na další díl 😊

2 Stravaganza Stravaganza | Web | 20. března 2017 v 19:14 | Reagovat

[1]: Moc děkuju! Další díl je už na cestě, můžeš se na něj těšit zítra k večeru! Měj se krásně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama