Let me help you - 2. díl

21. března 2017 v 23:13 | Stravaganza |  Let me help you
OMLOUVÁM SE!!!
Za to, že je to tak kraťoučké :( :( Nezlobte se, přísahám, že příště bude delší :3 a vše vynahradím!

Název: Let me help you
Plánovaný počet dílů: 20 a více
Typ: Hetero
Pár: SasuSaku <3
Upozornění: 18+
Díl: 2.
Slov: 1402



"Sakura," pozvedla jsem obočí.
"Prvačka, předpokládám?" Fajn, tahle otázka mě trochu zaskočila. Copak adapťák nebyl určen jen pro prváky?!
"No, jo," podívala jsem se na něj s otázkou: "Ty snad nejsi prvák?"
"No, už dva roky ne," zazubil se a já si znovu pomyslela, jak moc je pěkný.
"Fajn, tohle mi absolutně nedává smysl, měla jsem za to, že adaptační kurz má seznámit nové spolužáky prvních ročníků nebo jsem to pochopila špatně?"
"Ne, to jsi pochopila dobře," odpověděl jako by to něco vysvětlovalo a nepřestával se smát.
"Ehm… Vysvětlíš mi to nebo mám ze sebe dělat debila ještě dlouho?" Už mi lehce docházela trpělivost.
" A co za to?" Jeho výraz ve tváři se najednou změnil z otevřeného úsměvu na vyzývavý úšklebek, který ještě umocnil svým neuhýbajícím pohledem z očí do očí.
Chtěla jsem mu nějak odseknout, ale než jsem se stihla vzpamatovat, uslyšela jsem někoho volat mé jméno. Rychle jsem se otočila tím směrem a spatřila Naruta, jak se ke mně blíží uličkou mezi sedadly. Povzdechla jsem si a sledovala, jak usedá na sedadlo přede mnou s vítězoslavným úsměvem. Pochopila jsem, že celou cestu budu muset snášet jeho narážky a protočila oči v sloup.
Itachi sedící po mé levé straně se uchechtl a promluvil k Narutovi: "Čus, Naruto!"
"Čau, kámo! No nekecej, ty vole, my jsme se neviděli tak dva roky už ne? Sasuke se ani nezmínil, že bys měl jet s námi,"
"To mě moc nepřekvapuje," podotkl Itachi a stočil pohled někam do uličky. "My o vlku…"
Byla jsem tak neskutečně zmatená, že jediné, co ze mě vypadlo, bylo: "Cože?"
Než se mi ale dostalo odpovědi, všimla jsem si, že onou uličkou, do níž Itachi tak zíral, přichází vysoký namakaný černovlásek s rozcuchem nesmírně se podobající muži sedícímu vedle mě. Dorazil až k nám a ušklíbl se (wow, ta podoba byla až dech beroucí), černé oči vpíjející se do mých.
"Čau, vole, kdes byl takovou dobu?" promluvil Naruto a nastavil pěst směrem k dotyčnému.
Černovlásek také natáhl pěst, aby se setkala s Narutovou a ťukli si.
"Na rozdíl od tebe mám docela dost povinností. Koukni hnout tou prdelí, ať si můžu sednout!"
"Ani náhodou, tady sedím já!" ohradil se Naruto
"Dělej, vole, nemám na to celý den. Budu muset během jízdy chodit dopředu a zase zpět, chceš snad celou cestu vstávat a pouštět mě?"
Naruto se s nespokojeným bručením posunul k oknu a obrátil se na Itachiho, který je pobaveně pozoroval: "Vychovej si ho trochu,"
Musela jsem vypadat zatraceně zmateně (a není se čemu divit, protože jsem otáčela hlavu od jednoho ke druhému neschopna pochopit, kdo je kdo, odkud se znají a vůbec co má všechno tohle znamenat), protože se ke mně Itachi naklonil a tlumeně, tak, aby ho ostatní neslyšeli, řekl: "Princezno, působíš trochu vylekaně, seber se,"
Podívala jsem se na něj seriozním pohledem a povytáhla jedno obočí. Nikdo mi nebude říkat, že vypadám vylekaně! Itachi vytáhl jeden ze svých úšklebků, kterým by odzbrojil nejednu dámu, a poklepal černovláskovi, jenž momentálně seděl přede mnou, na rameno. Otočil se směrem k nám a s nadzvednutým obočím se podíval na Itachiho, který se chopil slova: "Sakuro, tohle je Sasuke, můj malý bráška," S jeho slovy se Sasuke zamračil, ale nic nepodotkl, a tak Itachi pokračoval: "a to pako vedle je Naruto, kterého jsi už očividně stihla potkat, jak jsem si všiml" pokývl hlavou směrem k blonďákovi.
"Jo, Naruta už jsem měla tu čest poznat," protočila jsem oči a natáhla ruku směrem k Sasukemu: "Těší mě,"
"I mě," přijal mou ruku a očima se vpíjel do těch mých. Ano, skutečně se mi díval do očí a ne do výstřihu, což mě dost překvapilo a lehce vyvedlo z míry, proto jsem po chvilce pohledem uhnula a jeho ruku nesměle pustila.
Bylo na něm něco zvláštního. Byl až neskutečně krásný a já si nemohla pomoct - chtěla jsem ho a byla jsem zvyklá na to, že když něco chci, tak to i dostanu. V hlavě jsem si živě představovala, jaké by to asi bylo líbat ho, svlíkat ho… Dostala jsem na něj prostě chuť. Samozřejmě, i Itachi byl kus chlapa, taky bych si s ním dala říct, ale na tomhle černovláskovi bylo něco, co mě zajímalo. Možná ten arogantní pohled, ty šílené úšklebky, nevím. Čím jsem si ale byla jistá, bylo, že tenhle adapťák bude ještě zajímavý.
Itachi si odkašlal a mě došlo, že vycítil napětí, jež mezi námi se Sasukem přetrvávalo. "No, abych ti to teda vysvětlil, Sakuro," obrátila jsem svou pozornost na něj "chodím do třeťáku a společně tady s mým bratrem jsme byli rodiči donuceni 'dobrovolně' pomáhat na adaptačním kurzu, takže tě vlastně budeme mít na starost," ve tváři se mu objevila výzva
"Donuceni?" zeptala jsem se ignorujíc dvojsmyslnou narážku.
"No, naši rodiče - oba doktoři - se občasně zapojují do chodu fakulty a z vedení jim bylo řečeno, že je nedostatek dobrovolníků z řad vyučujících, kteří by mohli jet na adaptační kurz prvních ročníků," pohlédl na mě s úsměvem na rtech a pokračoval: "a tak nás naši rodiče dohnali až sem. Z počátku jsem z toho vůbec nebyl nadšený, ale teď," znova mě sjel pohledem "mám pocit, že to nebude až tak špatné,"
"Mluv za sebe," odfrkl si Sasuke, který nás celou dobu nerušeně poslouchal.
"Sasuke, buď přece trochu pozitivní!" ozval se Naruto a praštil Sasukeho pěstí do ramena.
Sasuke po něm hodil vražedný pohled a sám mu bombu oplatil (soudě podle Narutova výrazu asi o dost větší silou).
"Je fakt, že já byla taky v podstatě donucena," podotkla jsem směrem k Itachimu a ignorovala pomalu začínající válku mezi Narutem a Sasukem, jež si momentálně dávali souboj v páce. Sasuke přirozeně vyhrával, čemuž se nešlo vůbec divit, vždyť ten kluk byl samý sval, né, že by Naruto působil jako nějaké tintítko, ale pořád Sasukemu nesahal ani po kotníky.
Tohle jsem stíhala registrovat koutkem oka, zatímco jsem Itachimu vysvětlovala, že mi tenhle zájezd rodiče zaplatili jako překvapení, ze kterého jsem opravdu nebyla nadšená.
Zatímco jsem byla pohlcena do rozhovoru s Itachim, autobus se pomalu začal zaplňovat. Naklonila jsem se přes Itachiho, abych viděla z okna a (aniž bych se o to snažila) mu při tom poskytla výhled přímo do výstřihu. Hypnotizovaně mě pozoroval, ale já to ignorovala a skrze okno spatřila, že venku už nestojí žádní lidé, což jsem považovala za dobré znamení vedoucí k úspěšnému odjezdu.
Nemýlila jsem se, jen, co jsem se - pro Itachiho neskutečný smutek - stáhla zpátky na své sedadlo, dveře autobusu se zavřely a my pomalu vyjeli vstříc novým zážitkům a přátelům (jak hlásala na začátku cesty do mikrofonu Tsunade).
Cestou jsem rozmlouvala hlavně s Itachim za občasné nepatřičné poznámky od Naruta, který beztak celou dobu seděl otočený na nás a zahrnoval nás svou přítomností. Nakonec nebyl tak špatný, jak na první pohled působil - jasně, byl pako, trouba a pořádně si neviděl do pusy, ale když přišlo na vážnou věc, dokázal mluvit docela rozumně, což mě mile překvapilo.
Sasuke si nasadil sluchátka a patřičně ignoroval veškerou společnost. Přiznám se, že mě to trochu zklamalo, ještě jsem se asi u nikoho nesetkala s takovou arogancí. Všímala jsem si, s jakým zájmem po něm snad všechny dívky házely očkem. Nedivila jsem se. Byl fakt k sežrání. Stejně tak jsem si všimla, že on nejeví zájem ani o jednu z nich. Taky potěšující fakt. Nebo ne? Věděla jsem, že tohle bude tvrdý oříšek, ale tak nějak mě o to víc začal zajímat. Asi to pro mě byla nová challenge. A výzvy já milovala.
Celá cesta proběhla v klidu, dokonce jsem asi na půl hodiny usnula na Itachiho rameni. Respektive se mi během spánku hlava samovolně sesunula na jeho rameno, což jsem pochopitelně zjistila až při probuzení, když mi něžně pohladil rameno a zašeptal mi do ucha: "Už tam jsme, princezno," Trochu jsem sebou trhla a zamžourala očima. Uvědomila jsem si, že mu vesele chrápu na rameni, tak jsem se okamžitě zvedla a podívala se na něj.
"Dobré ráno," zasmál se Itachi.
"Dobré," pousmála jsem se "mohl jsi mě klidně vzbudit, nechtěla jsem tě takhle obtěžovat,"
"Vůbec mě to neobtěžovalo, právě naopak. Vlastně jsi byla dost roztomilá," Jo a taky se mi mohl nerušeně čumět na kozy, klasika. "Ale teď už vstávej, jsme na místě,"

S povzdechem jsem se porozhlédla kolem, Naruto ani Sasuke už přede mnou neseděli. Vlastně… Téměř nikdo už tu neseděl. My s Itachim a pár opozdilci jsme tu zůstali jako poslední. Tak jsem na ni nečekala, popadla svůj batoh a vystřelila ven s Itachim v patách vstříc novým zážitkům. Hahaha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Moana Moana | 22. března 2017 v 16:47 | Reagovat

No tak šuuuup, další díl! A delší, prosím :3 jinak pecka! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama